Fotografické Toskánsko, jak jsme jej ještě nepoznali

Šanci opakovaně se vracet na místo činu a poznávat Toskánsko dvakrát ročně v nejrůznějších fotografických podmínkách dostávám jako váš fotografický doprovod už několik let. Už se začínám učit, který kopec drží nejdéle ráno mlhu, že na jeho severní stranu stojí za to přijet pouze když večer je kolem čtrnácti stupňů a ráno k sedmi, že v 18:30  musíme stát blízko jednoho cypřišového háje s výhledem na Sienu právě proto, že nad jejími věžemi bude právě zapadat Slunce - a nejlepší je, když se po cestě pohybuje auto a víří prach. Možná se to ani nezdá, ale to, že už jezdím po Toskánsku bez navigace, nám šetří spousty času, dokážeme být rychle na více místech za sebou a podle pohybu mraků se přesouvat, kam potřebujeme, a kde to bude zajímavé.

Před cestou jsme trošku trnuli, protože pětidenní předpověď ukazovala na trvalou oblačnost, déšť a 15 stupňů až do středy 3. října. Brrr. Naštěstí tam nahoře dostali včas naši objednávku a kromě neděle, kdy bylo zatačeno a pršelo jen občas, jsme dostali nadílku výborného počasí. Výborné ale neznamená azuro. V Toskánsku se fotí nejlíp s nízkou kupovitou oblačností, Slunce se za něj schová a pak osvětluje pouze několikakilometrové úseky scény. Ideální pro polarizák, ideální pro přechodový filtr, ideální pro focení krajiny pozdního léta. A když se vám na protihlehlém kopci objeví kolega - jako na zavolanou, rozestaví stativ nebo jen gestikuluje a ukazuje na horizont, no to se prostě nedá nevyfotit.